top of page
.png)
Příběh Anny: Ze sezónního kašle se vyklubal plicní nádor.
„Praktická lékařka žádné podezření neměla, můj syn naštěstí ano!”
„Praktická lékařka si mě ani neposlechla, a opakovaně mi doporučovala, ať si koupím acetylcystein na podporu odkašlávání,“ vzpomíná Anna na lékařskou péči v domovském městě, dnes už s oprávněným rozhořčením. „Syn mi proto v Praze zařídil vyšetření přímo na plicním oddělení a tam už vše šlo ráz naráz.“ Po rentgenu a tomografii na radiologii následovala bronchoskopie s odebráním vzorku z útvaru v plicích. Ta nakonec odhalila adenokarcinom, zhoubný nádor o velikosti vlašského ořechu rostoucí ve spodním laloku jedné Anniny plíce.
Na brečení v rodině nejsme zvyklí
„Nedá se říct, že bych byla vyloženě v šoku,“ popisuje Anna svoje pocity bezprostředně poté, co se po desetidenním čekání dozvěděla svou diagnózu. „Jsem životní optimista, takže jsem z nemoci skutečně neměla žádnou hrůzu, i když musím přiznat, že mě překvapila.“ Nad starostí o sebe převládla starost o syna. „Před třiceti lety jsem měla nález na mamografu a musela jsem jít na operaci. To se samozřejmě před čtrnáctiletým dá jen těžko utajit. Když se dozvěděl o mém zdravotním stavu, nesl to velmi těžce, a dokonce v noci nemohl spát.“ Ani tentokrát nicméně Anna neváhala a ihned o své nemoci rodinu informovala. „Jsou to všichni odolní sportovci a na nějaké brečení zkrátka nejsou zvyklí,“ směje se matka tří dětí, které po ní zdědily její pozitivní a odhodlaný pohled na svět.
Minulost obklopená cigaretovým kouřem
Když člověka zasáhne podobná zpráva, často začne přemýšlet nad tím, proč ho stihl takový osud. „Ihned mě napadla spojitost s Krušnými horami,“ přemítá Anna o původu svého onemocnění. „Moje průdušky dostaly hodně zabrat. Jako mladá jsem se naučila kouřit. Sice jsem s tím sekla už v roce 1985, ale kromě toho bylo dřív běžné, že kouřili skoro všichni a všude – takže jsem byla kouřem doslova obklopená. Dokonce jsme ani nechodili do restaurace právě proto, že se tam kouřilo!“ Výčitkami svědomí však Anna netrpí, protože podezření u ní padá i na genetickou výbavu. „Dědičnost v mé diagnóze určitě sehrála svou roli také: další čtyři členové naší širší rodiny onemocněli rakovinou, i když jinými typy.“
Za deset týdnů nádor vyrostl o pět centimetrů
Od prvního vyšetření v Praze uběhly necelé tři měsíce, než se paní Anna ocitla na operačním sále ve Fakultní Thomayerově nemocnici v Krči. Přestože adenokarcinom zpravidla patří mezi méně agresivní nádory, v tomto případě už měla na chirurgický zákrok nejvyšší čas. „Při operaci se ukázalo, že byl nádor mnohem větší, než jak se jevil na základě prvních vyšetření. Jenom za těch deset týdnů se zvětšil ze tří na osm centimetrů v průměru. Bůhví, jak by to celé dopadlo, kdybych tehdy váhala ještě déle a nedala na radu svého syna!“ Také díky umístění ve spodním plicním laloku bylo poměrně snadné nádor odstranit. Následný proces Annina zotavování už neprobíhal tak hladce. „O to víc jsem vděčná za veškerou pomoc a podporu, kterou jsem vždy našla ve svém manželovi,“ vzpomíná.
Jako by mě cosi sžíralo zevnitř
„Rekonvalescence byla šílená a ještě dnes, po několika letech, to občas zabolí,” přiznává pacientka. „Jakmile se hrudník operativně otevře, trvá strašně dlouho, než se zase usadí.” Procházkou růžovým sadem nebyla ani pooperační chemoterapie, kterou musela Anna podstoupit. „Šlo asi o nejhorší část léčby,” vzpomíná dnes se znatelným odporem v hlase. „Ležela jsem devět hodin na lůžku, připojená na kapačku. Měla jsem pocit, že se mě snaží něčím otrávit. Spát se u kapání samozřejmě nedalo, připadala jsem si, jako by mě cosi sžíralo zevnitř.” Když šla Anna po třech týdnech na chemoterapii podruhé, nechala si raději předepsat léky proti nevolnosti – přesto při proceduře zažila kruté chvíle. I když se chemoterapie dnes dá podstupovat ambulantně, Anna raději využila možnosti nechat se hospitalizovat a bezprostředně po léčbě strávila noc v nemocnici.
V týdnech po operaci musela Anna začít posilovat plíce prostým nafukováním gumové rukavice, skutečný posun k normálnímu, zdravému dýchání však podle svých slov zažila až později, v péči fyzioterapeutky: „Cvičila se mnou takzvanou Vojtovou metodou, ta mě doopravdy rozdýchala!” Drobnou komplikaci na cestě k plnému zdraví přinesla Anně epidemie covid-19, ale hned, jak lockdowny pominuly, začala pravidelně plavat, a znovu tak najela na svůj obvyklý sportovní režim.
Účast v klinické studii? Kývla jsem okamžitě
Ne s každým si Anna v Thomayerově nemocnici sedla, v souhrnu si ale spolupráci s personálem nemůže vynachválit: „Byla jsem nadšená z toho, jak se ke mně zdravotníci chovali. Věděla jsem, že jsem v dobrých rukou.” Skutečným darem pak pro ni byla spolupráce, kterou s ní navázal MUDr. Libor Havel, vedoucí klinických studií na pneumoonkologické ambulanci Thomayerovy nemocnice. „Během našeho rozhovoru jsem na něm viděla, že je své vědecké praxi naprosto oddaný. Když mi nabídnul účast v klinické studii, která se týkala imunoterapii, ihned jsem kývla. Proč bych do studie nešla, zvlášť když moje účast může pomoct dalším pacientům?“
Jedna tableta místo celého dne na kapačkách
Imunoterapie nevpravuje do těla jedy, které se snaží rakovinné buňky rozežrat, jak Anna trefně vystihla chemoterapii. Imunoterapie se naopak snaží aktivovat imunitní systém pacienta tak, aby dokázal rakovinné buňky správně identifikovat a zneškodnit. Mezi její hlavní výhody tedy patří, že má pro řadu pacientů mírnější vedlejší účinky. „Na imunoterapii jsem chodila každé tři týdny po dobu jednoho roku,“ popisuje Anna, jak tato léčebná metoda vypadá pro pacienta samotného. „Před každým podáním léčby mi odebrali krev a pak jsem strávila asi dvacet minut na kapačce. Probíhalo to bez jakékoliv nevolnosti, ale musela jsem začít brát další léky na podporu funkce jater, ledvin a štítné žlázy.“ V Annině případě však těžko můžeme vyhodnotit vedlejší příznaky imunoterapie, ve stejné době se totiž potýkala s covidem-19, což bezesporu ovlivnilo celkovou kondici jejího organismu.
I přes složitou situaci s dočasně sníženou funkcí jater, ledvin a štítné žlázy Anna popisuje imunoterapii s nadšením a přála by si, aby se podobně citlivá léčba stala dostupnou pro všechny onkologické pacienty. „V současné době chodím na kontrolu jednou za půl roku a v budoucnu už budou stačit jenom roční kontroly. Přijde mi šílené, že někdo musí podstoupit sérii chemoterapií nebo ozařování se všemi jejich dopady. Přitom léčba rakoviny jde rychle dopředu a někomu stačí místo kapačky dokonce jenom jedna tableta.“ Pomyslnou třešničkou na dortu pak pro Annu zůstává fakt, že jí tuto moderní cílenou léčbu plně hradí zdravotní pojišťovna.
Vzkaz mladšímu já? Víc si věř!
Dnes je Annina rakovina v remisi, její organismus tedy nejeví žádné známky nádorového onemocnění. Úspěch své léčby, mimo jiné, připisuje i své schopnosti najít na všem negativním alespoň špetku něčeho pozitivního. „Rakovina se nesmí brát tragicky, zpátky už ji vzít nemůžete. Měla jsem to štěstí, že jsem se dostala do rukou doktora Havla, kterému jsem mohla plně důvěřovat.“ Kdyby Anna mohla něco vzkázat svému mladšímu já, byla by to právě výzva k pevnější víře v sebe samu: „Je velice důležité, aby se uměli ozvat ti, koho jejich blízcí nutí stát se pasivními kuřáky. Ostatně si myslím, že je pro lidi kouření něco jako berlička, kterou se snaží kompenzovat nějakou svoji slabost. Buďte sebevědomí a cigarety zahoďte!“
bottom of page