Co vás přivedlo k rozhodnutí studovat medicínu a pracovat jako lékař? Pro někoho je to dětský sen, u některých lidí zase souhra náhod… jak to bylo u vás? 
 
Abych řekl pravdu, byly to dvě věci. Moje matka je také lékařka, takže zde byla jasná rodinná „anamnéza“ :-) A za druhé, jak se říká „ani já, ani moji rodiče jsme nevymysleli nic lepšího“. Během studia na gymnáziu jsem nebyl extra vyhraněný, že bych chtěl dělat pouze techniku nebo něco podobného. Medicína mě přitahovala, je to pěkné poslání, i když je studium dost náročné. Ale zkusil jsem to a jsem tam, kde jsem. 
 
Proč právě pneumologie? 
 
Jedná se o obor, který se rozvíjí neuvěřitelně dynamickým způsobem. Bohužel je však pneumologie stále vnímána obrazem románu Kouzelný vrch od Thomase Manna, v němž byla popsána jako léčebna tuberkulózy. Ovšem dnes je obor úplně jinde. Za posledních 20 let se opravdu rozvinul, ať už co se týče biologické léčby astmatu, délky přežívání pacientů s nádory plic, ale také diagnostiky. K pneumologii mě táhla i možnost pracovat jako klasický internista v ambulanci – tedy jak hlavou, tak i rukama. Máme k dispozici bronchoskopii, bronchologii, což jsou intervenční záležitosti, a to se mi na oboru líbilo.
 
Jste přednostou kliniky a působíte na univerzitním pracovišti, takže se potkáváte s mladými budoucími lékařkami a lékaři. Jak se liší od těch studentů, kterým jste kdysi byli vy a vaši vrstevníci? 
 
Studium je pořád hodně podobné, ale dochází k překotnějšímu vývoji technologií. Za nás ještě nebyla taková digitalizace, abychom se mohli online připojovat na přednášky. Během covidu se tento posun ještě zvýraznil. Mění se však vnímání některých našich kolegů ve smyslu sociologických změn. Generace, která dnes studuje, je řekl bych o něco sebevědomější, má o něco větší přehled o svých právech… zda také o povinnostech, to je na delší diskusi. 
 
Jste rovněž autorem různých odborných publikací. Prozradil byste, na čem momentálně pracujete v rámci vědy a výzkumu a co vás v této oblasti nejvíce zajímá? 
 
V rámci vědy a výzkumu zde na klinice máme celou řadu různých odvětví. Konkrétně jsme teď řešili problém covidu a jednotlivých postcovidových následků. Intenzivně spolupracujeme ještě s kolegy z Olomouce, což je moje bývalé pracoviště. Dále se zabýváme cestou pacienta s nádorem plic naším systémem. Je to věc, která bude mít obrovský dopad na to, jakým způsobem se může měnit flow pacientů – tedy zrychlení diagnostiky a zlepšení prognózy pacientů s nádory plic. 
 
Během pandemie se mluvilo i o tom, jestli po dramatičtějším prodělání covidu  můžou mít pacienti zvýšené riziko plicních nádorů. Ví se o tom už něco, nebo to je výzkum vyžadující více času? 
 
Výzkum stále probíhá, jelikož potřebujeme delší dobu, ovšem výskyt plicních nádorů v rámci těžkého covidu nejspíše nebude. Hodně se rovněž mluvilo o výskytu plicní fibrózy – tam už jsme od začátku říkali, že bychom se neměli tohoto scénáře zbytečně obávat. Samozřejmě nechci tuto problematiku podceňovat, ale my jsme odhadli, že se bude jednat o přibližně 0,1 % dospělé populace, u které může dojít následkem covidu k rozvoji plicní fibrózy. Reálná čísla budou ještě o něco nižší. V době, kdy nás média strašila, že všichni budeme mít postcovidový syndrom, a že na následky umřeme, jsme naopak v klidu zanalyzovali data, dle kterých to nevypadá tak dramaticky – a naštěstí se to potvrdilo. 
 
Co se týče cesty pacienta s rakovinou plic, co je v současnosti největší výzva, kterou je potřeba vyřešit? 
 
Já si myslím, že největší výzva a největší kámen úrazu, který se však vyskytuje ve všech oblastech různých onemocnění, je nutnost přiznat si, jestli vůbec máme problém, nebo ne. Když se podíváme na naši republiku, tak existují oblasti, kde dostupnost zdravotní péče není úplně ideální – a naopak existují oblasti, kde takový problém není. My tedy především potřebujeme pojmenovat a lokalizovat problém. Tedy v jaké části nám pacient vázne, proč se nám například nedostane z jednoho centra do dalšího. Řekněme, že v některé oblasti mají lepší výsledky léčby a delší přežití pacientů. Je tedy nutné pojmenovat tento problém a určit, na čem je potřeba pracovat. Potom teprve můžeme říct, kde nám to vázne, a konkrétně zvážit, co s tím dokážeme, nebo nedokážeme udělat. 
 
Co v oblastech prevence, diagnostiky, či léčby během vaší kariéry vnímáte za průlom nebo doslova revoluci? Co po letech mění možnosti medicíny v oblasti respiračních onemocnění?

Když zůstaneme u plicního onemocnění s nejhorší prognózou – plicní rakoviny, tak tam je bez diskuse přelomový program časného záchytu karcinomu plic.  V tom jsme jako Česká republika poměrně unikátní, protože na světě existuje pouze několik dalších zemí, které obdobný program mají. V rámci něj se snažíme identifikovat pacienty s časným stádiem rakoviny plic, ve kterém mají největší šanci na kompletní vyléčení. To je projekt, který má reálný přínos. Pokud se bavíme o léčbě u pacientů, u nichž se bohužel nepodaří zachytit rakovinu plic včas, ale až v pokročilém stadiu, tak největším průlomem za poslední dobu byla imunoterapie. Celé řadě pacientů, kteří by dříve měli před sebou pouze pár měsíců života, tak nyní dokážeme život prodloužit v řádu let. U části z nich se pak rakovina plic stává chronickým onemocněním a přežití už je dlouhodobé. 
 
Často slýcháme, že se řada lidí zdráhá postupovat různá preventivní vyšetření ze strachu, aby jim lékař „něco nenašel a nezačal je léčit”. U kuřáků je strach relativně opodstatněný, neboť vědí, že si riziko značně zvyšují. Dalo by se s tím něco dělat, aby tito lidé změnili názor?
 
Strach je samozřejmě celkem pochopitelný a je nutné trpělivě s pacientem komunikovat. Vysvětlit mu, že pokud už má nádor, který se zatím nijak neprojevuje, tak čím dříve ho objevíme, tím větší je šance na vyléčení. Pokud to zjistíme až v pokročilém stádiu, tak bohužel naděje na vyléčení není – jediné, co jsme schopni nabídnout, je léčba, která případně může prodloužit život. To jsou tedy misky vah, které většina pacientů dobře pochopí. Samozřejmě je pravda, že náš screeningový program je specifický oproti programům, které probíhají například u prsů nebo rekta,  neboť naši pacienti jsou většinou osoby, které nemají úplně zdravý životní styl. To je jedna z věcí, kdy jsou tato sociologická nebo socio psychologická nastavení jiná, a ne všichni pacienti budou dobře spolupracovat. 
 
U spolupráce pacienta s lékařem se ještě zastavme, konkrétně u pacientů s rakovinou plic, kteří nejsou ochotni zanechat kouření. Vnímáte, zda jsou lidé postupně ukázněnější a takových  případů ubývá? 
 
Je to stále stejné… nemyslím si, že by se ukázněnost zásadně měnila. Vše se liší dle diagnóz. Pacienti, kteří mají chronickou obstrukční plicní nemoc (CHOPN), obecně spolupracují hůře než astmatici. Protože léčba CHOPN neposkytuje takovou úlevu a přímý benefit, který by chtěli cítit podobně, jako když inhalátor zastaví astmatický záchvat. Zároveň se pacientům s CHOPN stav nezhoršuje tak rychle jako naopak u astmatiků. Ti když neužívají správně léky, cítí změny stavu a chápou větší smysl dodržování léčby. Co se týče kouření nebo podobných věcí, situace se vyvíjí i v souvislosti s rostoucím tlakem společnosti, ale i tabákových firem. Dnes pacienti často přecházejí na zahřívaný tabák nebo na elektronické cigarety, protože chápou, že kouření není zdravé. Je však pravda, že většina zapřísáhlých kuřáků s denní spotřebou 20 cigaret nepřestane kouřit nikdy.
  
Co je dnes v oblasti respiračních onemocnění těžší: léčit je anebo zabraňovat tomu, aby vznikla? 
 
Určitě těžší je zabraňovat jejich vzniku, protože kdyby to bylo lehké, nemuseli bychom léčit. Už jen co se týče kouření – probíhají tvrdé protikuřácké kampaně v posledních 40-50 letech, ale situace se nezlepšila tak, jak všichni předpokládali. Stále kouří 25–30 % dospělé populace. Co se týče prevence dalších onemocnění, třeba u astma bronchiale je prevence poněkud obtížná, protože je zde hodně proměnných faktorů: ve které části republiky žijeme či jaké si neseme genetické vlohy. Zde je tedy prevence trošku složitější, proto se spíše mluví o zdravém životním stylu. 
 
V léčbě jsme se však za posledních 20-30 let hodně posunuli. Nyní jsou k dispozici léky, které pacientům umožňují kvalitní život či ambulantní léčbu namísto hospitalizace. Konkrétně třeba v dnešní době už naštěstí téměř nemáme astmatiky, kteří by museli být léčeni pomocí dlouhodobého podávání systémové kortikoterapie. Opravdu jsme se posunuli dopředu a jsem zvědavý, kam se posuneme dál.
 
V některých zemích jsou protikuřácké kampaně tvrdší než u nás. Příkladem může být Nový Zéland, kde už si od určitého věku nikdo cigarety nekoupí. Máte pocit, že by něco takového mohlo fungovat i v České republice?
 
Myslím si, že ostrovní stát má jednodušší situaci například při kontrole pašování. Nejsem si upřímně jistý, zda by u nás toto fungovalo a přiznám se, že nejsem odborník na socioekonomické souvislosti. Měli bychom však působit na to, aby lidé s kouřením vůbec nezačínali a nevytvářeli si závislost na nikotinu. Když však selže primární prevence, a lidé už začnou kouřit, tak poté bychom se měli snažit je to nějakým způsobem odnaučit. A pokud nejsou schopni kompletně přestat, aby alespoň přešli na ty systémy, které by měly být o něco málo méně škodlivé. 
 
Léčba rakoviny plic chemoterapií a ozařováním s sebou často nese dobře známé vedlejší účinky, jako je ztráta vlasů, silné nevolnosti a nechutenství s úbytkem na váze, velká únava. U řady lidí dlouhodobě léčených imunoterapií či biologickou léčbou takový obraz nevídáme. Skutečně jsou tyto moderní léky tak šetrné? 
 
Je to vždy individuální, nedá se to úplně paušalizovat. Biologická léčba a také imunoterapie má samozřejmě vedlejší účinky, jelikož je to silná léčba, a tyto nežádoucí účinky mohou být i fatální. Není možné říct, že kdo dostane biologickou léčbu, tak bude stoprocentně zdravý a vyléčí se. Je nutné stále připomínat, že konkrétně jde-li o nádory plic, pacient má šanci na vyléčení v případě, že zachytíme nádor v časném stádiu. Tehdy dokážeme nádor odoperovat, protože chirurgie je pořád nejúčinnější metoda. Uvidíme, jestli do budoucna nebudeme schopni tento nádor spálit pomocí nějaké endoskopické metody, ale zatím k tomu teprve probíhají studie.
 
Pokud však zachytíme nádor plic v pokročilém stádiu, tak byť je pacient vhodný k těmto způsobům léčby, bude se jednat o léčbu paliativní a nemoc dokážeme pouze zpomalit či zastavit, ale pacienta nelze stoprocentně vyléčit tak, aby se nádor už nikdy neobjevil. Ne každý pacient může dostat každou léčbu, protože vždy záleží na tom, jak je nádor biologicky nastaven a jaké má prediktivní markery. Nejlepší prevence v tomto případě je nekouřit a pokud už člověk kouří a splňuje podmínky pro zařazení do programu časného záchytu karcinomu plic, měl by do něj vstoupit. 
 
Připomeňme, že program je určen současným i bývalým kuřákům ve věku 55-74 let, kteří za sebou mají takzvaných 20 balíčkoroků (po dobu 20 let kouřili 20 cigaret denně, nebo 40 let 10 cigaret denně atd.) a mohou se na program zeptat praktického lékaře. Nicméně pokud někdo zjistí, že je dlouhodobě ohrožen jinými rizikovými faktory: žije v domě, kde byl vystavený roky vysoké koncentraci radonu, byl na pracovišti, kde byl objeven azbest, žije v domácnosti se silným kuřákem… Nemá žádné příznaky, ale má o sebe strach – je možné, aby do programu vstoupil?
 
Pokud pacient nekouřil, což je 20 balíčkoroků a není mu 55-74 let, tak potom není možné do programu vstoupit, protože je jasně definovaný těmito parametry. Na druhou stranu, pokud takový pacient zjistí, že pracoval s azbestem – a přiznejme si, že se dříve nedodržovaly žádné bezpečnostní podmínky, potom je pro něj nejlepší přes praktika navštívit pneumologa a ten provede rentgen hrudníku. To je základní vyšetření, podle nějž zhodnotí, zda je potřeba doplnit o CT či nějaké další diagnostické metody. 

Děkuji za rozhovor
Michal Večeřa